V diskusi se dále hodnotí zábavné pořady, respektive nové osobnosti, které se během uplynulého roku objevily v oblasti zábavy. Hodnocení je převážně negativní, je uváděn zejména Petr Novotný. Opět kromě obecného odsudku chybí konkrétní kritika.

Dalším tématem úvodní Chvilky nenávisti k televizi je udělení ceny Trilobit za rok 1999. V diskusi se hodnotí oprávněnost letošních cen, debatuje se obecněji o smyslu uměleckých cen u nás. O tématu se hovoří hlavně v náznacích a diskutující evidentně počítají s tím, že publikum je s tématem dokonale obeznámeno.

Vladimír Just přichází s vydáním spisů Václava Havla, věnuje se jejich hodnocení, respektive ocenění jejich edice. Tereza Brdečková je zaskočena dotazem na své doporučení knihy roku, nakonec uvádí titul Filip Topol: Cesta na Korsiku. V negativním smyslu uvádí titul Johna Keana - Václav Havel - politická tragédie v šesti dějstvích, Just podrobně analyzuje a kritizuje. Václav Havel tak zůstává součástí dalšího tématu, kterým je nejhorší kniha loňského roku.

Diskuse se obrací k filmu. Tereza Brdečková podrobně mluví o filmu Ene Bene, který ještě není v kinech, Rejžek řeší nespravedlnost při udělování Oscarů. Tereza Brdečková upozorňuje na film o diktátorovi Mobutu, který se chystá uvést Febiofest. Jako divadelní zážitek roku hodnotí Jan Rejžek inscenaci Rozrazil Divadla Husa na provázku. Bilance ztrát (úmrtí) v uměleckém světě roku 1999 se omezí na oceňování velikosti ztráty Petra Lébla.

Hodnocení vydání I/2000

Výběr hostů

Práce moderátora

Dvojice autorů Rejžek-Just by v debatě mohla vytvářet zajímavé napětí, zatím však v pořadu jako spolu- nebo protihráči nefungují vůbec a stane se, že je Just jako moderátor zaskočen spoluautorem Rejžkem. Zůstává otázkou, nakolik jde o nepřipravenost a nakolik autoři takto (neúspěšně) usilují o živost a autentičnost pořadu. Za moderátorskou chybu považuji i to, že Just připustí irelevantní sebereflexi diskutujících, kteří si pochvalují, že jsou jedinou skupinou intelektuálů u nás, kteří se sejdou a nenadávají na Václava Havla.

Debata

Debata se (zejména v části Chvilka nenávisti k televizi) vyznačuje nekonkrétností, kterou lze vysledovat v projevech všech diskutujících, u některých (Jan Rejžek, Tereza Brdečková) lze dokonce usuzovat, že jde o záměr, který má snad vytvářet dojem většího nadhledu. V úzu debat Katovny je zřejmě běžné užívat náznaků, tolerovat emotivní projevy diskutujících a hlavně nepovažovat za nutné, aby dokládali svá tvrzení fakty. Několikrát se o to sice pokouší Vladimír Just, který vystupuje v roli moderátora pořadu, není však důsledný.

Uvádím některé z výroků účastníků debaty, v nichž zvýrazňuji jejich části, které považuji za nekonkrétní nebo zavádějící a které v celém pořadu nebyly upřesněny ani blíže vysvětleny. Jejich kumulace v pořadu, jenž si dal do názvu termín „kritický“, považuji za zásadní chybu.

„Myslím, že to všichni vědí,... byl to rostoucí tlak na veřejnoprávní, ba i soukromou televizi, docházelo k neuvěřitelným výrokům, kde leckterý poslanec chtěl po dramaturzích, aby dělali čárky, kolik kterých členů které strany bylo v kterém pořadu“

„V téhle situaci se cokoli hodí, známe hodně případů z tohoto roku. Náhodou si vymyslel nějaký poslanec, shodou okolností to byl poslanec ODS, že nějaký film byl pornografický. Vyvolal tím nějaké krátkodobé napětí...“

... „pravil ten zmiňovaný poslanec“ (nikde předtím ani potom není uvedeno který)

Je otázkou, jaké místo má diskuse na politická témata v pořadu, který se vymezuje jako „kritický klub“ zaměřený především na kulturní kritiku. Diskuse o politice zde má odůvodnění v zájmu debatujících o média, která také patří do oblasti zájmu kritiky. Kritika politiků tak může mít místo i v pořadu typu Katovny, jeho kritický, reflexivní charakter obsažený i v názvu pořadu ale vyžaduje konkrétnost. Ta v tomto případě téměř zcela chybí.

Pokud se opakovaně užívají obraty a slova „nejmenovaný“, „kdosi“, „jakýsi“, vzniká dojem, že diskutující čerpají informace z kruhů, kam běžný divák nemá přístup a k nimž se normální cestou nelze dostat. Nekonkrétní náznaky mohou debatu ozvláštnit, pouze pokud v diskusním pořadu tvoří výjimku, nikoli pravidlo.

Katovna částečně splnila svou funkci kritického klubu v dalších rubrikách, kde se skutečně kritizují a analyzují literární, filmová nebo jiná díla či projevy. I zde je však možno mít výhrady k vedení debaty. V případě diskuse o ocenění Trilobit vystupují zúčastnění, jako by všichni diváci byli s tématem dokonale obeznámeni. To není pravděpodobné a zužuje to okruh eventuálních zaujatých diváků. V kulturně kritickém pořadu nemusí být „osvěta“ v prvním plánu koncepce, ovšem úplně na popularizační funkci rezignovat a předvádět divákovi pouze artistní intelektuální výkony, jak je tomu často v Katovně, se neslučuje s veřejnoprávním posláním České televize.

Řazení témat do rubrik Chvilka nenávisti k televizi, O čem se mluví, O čem se nemluví působí v tomto vydání Katovny značně rozpačitě. Zejména u rubrik tvořících protiklad „O čem se mluví - O čem se nemluví“ autoři pořadu nemají evidentně úplně jasno, které z témat do jaké rubriky patří. Jejich volbu by lépe charakterizoval název „O čem chceme mluvit“ nebo „O čem si myslíme, že by se mělo mluvit“ bez ohledu na skutečné povědomí o daných otázkách a problémech. Dokladem je zařazení diskuse o filmu Ene Bene, který v době natáčení pořadu nebyl ještě v distribuci (a ani přítomní intelektuálové ho kromě Terezy Brdečkové nemohli vidět), do rubriky O čem se mluví, a naopak téma uvedení Třiceti případů majora Zemana v části O čem se nemluví.

Pozitivně lze hodnotit anonce a upozornění na kvalitní díla v kinematografii nebo literatuře (T. Brdečková - film o diktátorovi Mobutu, Febiofest; Filip Topol: Cesta na Korsiku; M. C. Putna: Kryptadia (II); V. Just: Tenkrát II, Petr Husák: Česká cesta ke svobodě). Pokud by autoři pořadu přistoupili na „didaktičtější“ pojetí dramaturgie, které sice možná není v intelektuálním prostředí nejatraktivnější (ale rozhodně je na místě ve veřejnoprávní televizní publicistice), našli by určitě se svým intelektuálním potenciálem mnohem více podobných titulů a námětů, „o kterých se (skutečně) nemluví“.

Katovna II/2000

Jiří P. Kříž

Tereza Brdečková

Jan Rejžek

Vladimír Just

Podle J. P. Kříže „když rada začne fungovat, je většinou už pozdě“. (bez dalšího upřesnění) Brdečková konstatuje, že důležitější než práce ředitelů a rad je to, jak pracují publicisté, novináři. „Žádná sebeosvícenější rada a vedení nikdy žádné televizi nepomůže.“

Jan Rejžek na základě novinových článků jako ilustraci rozebírá situaci ve sportovní redakci České televize. Naznačuje řadu osobních vazeb na privátní firmy, naznačuje možnou korupci. Just v tématu nepokračuje, bere ho ale jako motiv pro zahájení debaty na téma seriálu Vysoké hry ruské mafie (dokument ČT). Diskutuje se pak na toto téma a na téma vlivu ruských mafií obecně. Pokračuje se rozborem seriálu Praha mizerná.

Diskuse přechází k divadlu, J. P. Kříž doporučuje novou inscenaci J. A. Pitínského ve Slováckém divadle, knihu Petra Oslzlého Příběhy soch, upozorňuje na produkci Min Tanaky v Šimkově areálu v Jeseníku. Vladimír Just prezentuje knihu Miloše Hynšta Brněnské divadelní bojování. Jan Rejžek mluví o výstavě „Malík urvi“, která už skončila. Brdečková upozorňuje na dílo spisovatelky Milady Součková, Just přichází s knihou Neila Postmana Ubavit se k smrti.

Hodnocení vydání II/2000

Při výběru hostů se tentokrát ukázalo, že pozvání Jiřího P. Kříže bylo přínosem pro diskusi o filmu a divadle, záporem v mediální debatě, kde vystupoval zaujatě a generalizoval bez argumentů. Účinkování Terezy Brdečkové přineslo totéž co v předchozí Katovně - v mediální debatě generalizující soudy, v kritické debatě o filmech téměř tytéž výroky jako o měsíc dříve - mluvilo se o týchž filmech (Mobutu, král Zaire; Ene Bene). Práce moderátora

Vladimír Just se tentokrát jako moderátor snažil debatu častěji řídit. Dokázal usměrňovat tok jejího směřování a nedopustil se takových chyb jako v předchozím pořadu. Spolupráce s Janem Rejžkem fungovala alespoň do té míry, že Just navazoval na jeho vstupy, na nichž se při přípravě pořadu zřejmě dohodli (působí to však i neorganicky - viz Rejžkovo vystoupení s citacemi novinových článků o korupci v televizi). V některých momentech se Justovi nepodařilo debatu kontrolovat tak, aby nekončila v nekonečném nastavování tématu a únavném hájení již známých pozic jednotlivých diskutérů (diskuse o filmu Ene Bene).

Debata

V mediálním úvodu Chvilka nenávisti k televizi se kritici opět pouštějí do rozboru fungování České televize s týmiž chybami jako v předchozí Katovně. Znovu se objevují soudy, u nichž chybí podložené důkazy a argumenty. Vrcholem tohoto přístupu je vystoupení Jana Rejžka, který několik minut cituje z neurčitých tiskových zdrojů („jeden článek v Nedělních novinách“) souvislosti kauzy, která poukazuje na korupci v České televizi. Kromě novinových citací však neuvede nic dalšího a po jeho monologu diskuse bez vyústění přechází k jinému tématu.

V úvodu rubriky O čem se mluví je tentokrát koncepčně správně zařazeno téma filmu Alice Nelis Ene Bene. V jejím průběhu se však ukáže, že názorový střet není pro účastníky příležitostí k novému tříbení názorů, ale k nekonečnému hájení vlastních pozic. Z diskuse vyplyne, že každý z nich už o filmu něco napsal, píše nebo napíše, a musí proto hájit své neměnné stanovisko - buď adoraci filmu (Brdečková), nebo odsudek (ostatní). Televizní debata je tak jen pokračováním jejich novinových či jiných komentářů, trvá přitom téměř dvanáct minut. Závěrečná zvolání: „Film Ene Bene je dobrý!“ (Brdečková) „Není!“ (Kříž) se mohla odehrát o deset minut dřív, a divák by o nic podstatného nepřišel. V debatě o filmu Početí mého mladšího bratra Jan Rejžek opět kritizuje spíš kritiky, kteří mají jiný názor než on sám. „Je to také kýč, ale kritiku zasluhují i kritici. Kritičky Práva a MFD se dívaly nepozorně.“

K vydařenějším součástem Katovny II/2000 tentokrát patří rubrika O čem se nemluví, která upozorňuje na díla unikající masové pozornosti. J. P. Kříž možná i díky svému dřívějšímu působení v Brně přináší pohled na mimopražské dění, to je přínosem. Mimo koncepci rubriky je vystoupení Jana Rejžka, který hovoří o výstavě Malík urvi, akce, o níž se mluvilo hodně. Nakonec z Rejžkova projevu vyplyne, že chce opět kritizovat kritiky, kteří se podle něj několikrát při psaní o výstavě mýlili.

KATOVNA III/2000

Jiří P. Kříž

Vladimír Hulec

Josef Herman

Hodnocení vydání III/2000

Volba Vladimíra Hulce a Josefa Hermana mohla být oživěním sestavy Katovny (zvlášť když tentokrát absentoval Jan Rejžek, takže v pořadu dostaly šanci dvě nové tváře namísto obvyklé jediné). Aby se jejich účinkování v debatě dalo řádně hodnotit, musel by jim být dán větší prostor. Jiří P. Kříž a Vladimír Just dominovali v diskusích u většiny zvolených témat a určovali ráz, tempo i směřování debat.

„Posouvání“ hostů podle klíče „každý nový dvakrát“ pořadu nijak neprospívá (jak ukazuje případ T. Brdečkové i J. P. Kříže). Model má snad přispět k větší kontinuitě a souvislostí pořadů, nic takového ale není z výsledku patrné a je sporné, zda má vůbec smysl v pořadu, který se vysílá měsíčně, takto uvažovat. Je to asi totéž, jako kdyby si Shmidt a Lukeš zvali do revue „333“ každého hosta dvakrát, protože v jednom pořadu nestačil všechno dopovědět.

Práce moderátora

Z projevu Vladimíra Justa a průběhu celého pořadu je zřejmé, že se na diskutovaná témata spolu s hosty důkladně připravil (společná návštěva opery v Plzni, všichni zhlédli všechna diskutovaná divadelní představení). Vnesl tak do vydání pořadu alespoň formálně určitý řád. V řízení diskuse se ale dopouští týchž chyb jako dříve - je příliš dominantní (mediální diskuse), není důsledný (ve Chvilce nenávisti k televizi si klade otázku, zda televize naplňuje své poslání, po delší debatě ale k žádnému závěru nedojde).

Debata

Chvilka nenávisti k televizi trpí stejnými nedostatky jako v předchozích pořadech. Tematika veřejnoprávní televize přetrvává už třetí měsíc, debata trpí stejnými nedostatky jako na začátku. Spíše než o analýzu jde o subjektivní, někdy emocionální projevy. Těch se kumuluje oproti předešlým pořadům více (viz zvýraznění v citacích). Logické zdůvodnění některých výroků je dost nejasné - například vývod Vladimíra Justa o tom, že veřejnoprávnost ČT závisí na existenci programu ČT 2. V diskusi, kde dominuje Kříž a Just, navíc přetrvává i zvyk generalizovat a nebýt (byť jen minimálně) konkrétní.

„Idea se nemění ... svazácký atak, aby se mladá generace dostala k moci a vystřídala tzv. staré struktury, jako jsme my...“

Opět se objevuje nadbytečná kritika kritiky, znovu se mluví o „nejmenované kritičce Mladé fronty“, při třetím takto vedeném výpadu se ohradil i jeden z hostů - Vladimír Hulec - a poprvé z jeho úst v pořadu zaznělo jméno M. Spáčilové.

Ve vizuální rovině pořadu dochází k pokusu o její oživení - během diskuse o divadelních představeních se objevují fotografie z jednotlivých inscenací. Efekt tohoto kroku je přinejmenším sporný, statické záběry na fotografie nejsou odpovídajícím postupem, jaký by měla užívat televize při současných technických možnostech. Rovněž nečekaný prostřih na obraz tortury při debatě o opeře Šárka působí spíš než efektně jako omyl (jinak se takového prostředku v Katovně nikde neužívá, tortura je vždy jen „logem“ jednotlivých rubrik).

Katovna IV/2000

Tomáš Kafka

Miroslav Petříček

Jan Rejžek

Vladimír Just

Hodnocení vydání IV/2000

Vladimír Just v roli moderátora v tomto vydání Katovny naráží na menší souznění nebo spíš povolnost hostů, kteří si nedávají vnutit jeho koncept a často uvádějí na pravou míru jeho výroky.

Výběr hostů

Tentokrát autoři pozvali osobnosti, které do pořadu vnesly zajímavý pohled na zvolená témata. Petříček obohatil Katovnu o nebývalé - dokázal dojít od kritiky a rozboru díla k přesahům, které mohly diváka zaujmout více než strnulé setrvávání u vymezeného tématu, jak se v dřívějších vydáních stávalo. Oba hosté navíc dokázali autory vychýlit z jejich (zřejmě) předem daných osnov, debatě to prospělo.

Debata

Změna názvů rubrik nijak pořadu neprospěla. Autoři si ponechali dostatečný prostor pro nekompetentní mediální kritiku v části Televize v televizi, jak tomu bylo dosud, název rubriky Chvilka nenávisti ke všemu překračuje meze přijatelné nadsázky hlavně tím, že kromě blíže neurčené provokace neobsahuje nic jiného.

U obou autorů pořadu se projevují tytéž chyby jako v předešlých pořadech. Neustále se opakující kritika kritiky, která skutečně může být zajímavá jen pro samotné kritiky, kteří vzájemně svou práci sledují, ale stěží pro diváka se zájmem o kritizované dílo. V kritice se navíc dopouštějí nedůslednosti, když Vladimír Just kritizuje novinářku LN za užívání „floskulí“ a za to, že se prohlašuje mluvčím lidu, a vzápětí se téhož dopustí jeho protihráč Rejžek, který prohlásí: „V běžném občanském životě je spousta důvodů k nenávisti, když člověk pozoruje činy a výroky našich politiků.“

„Provokativnost“ Jana Rejžka navíc působí násilně, zejména proto, že se často jedná jen o provokaci v uvozovkách, pouze účelovou, snad s myšlenkou na oživení diskuse. Jeho provokativní výroky jsou přitom mnohdy obsahově chabé a ani nesouvisejí s kritikou vlastního díla.

CELKOVÉ HODNOCENÍ POŘADU

Členění na rubriky je formální a autoři buď nedodržují koncept vyplývající z jejich názvů (O čem se mluví, O čem se nemluví), nebo sami nemají jasno v tom, co do té které rubriky patří. Vedení diskuse je nedůsledné, není jasné, kdy Vladimír Just plní funkci moderátora, kdy hlavního kritika a soudce. U většiny témat nikdo nevyžaduje, aby byla odpovídajícím způsobem (nebo vůbec) uzavřena. Pořad často působí dojmem, že jde o nezávazné setkání intelektuálů, kteří se náhodně sešli k debatě v restauraci (pak je ale na místě otázka, proč takové setkání vysílat v televizi).

Pozornost, kterou Katovna věnuje médiím, je většinou spojována s útoky na politiky, kteří se údajně nemístně do mediální sféry (a hlavně televize) vměšují. Téměř nikdy však nezazní konkrétní výhrada ke konkrétnímu kroku. Vrší se neurčitá označení - „nejmenovaný“, „jakýsi“ - bez náznaku, že by to autorům jakkoli vadilo (sami tuto tendenci vedou). Divákovi je pouze předestírána vize, že televize je cílem „temných her“ a že Katovna je nezávislou institucí, z níž zní kritika onoho stavu.

Podobně postupují autoři (zejména Jan Rejžek) v kulturní oblasti - lidé v dokumentu Jiřího Krejčíka čtou z čtecího zařízení nebo se učí nazpaměť repliky, Josef Škvorecký blábolí, kritička Mirka Spáčilová (nejmenovaná kritička Mladé fronty) má zřejmě ráda pořad S politiky netančím. Z vyjadřování autorů často vyplývá, že Katovnu považují za cosi jako enfant terrible české publicistiky, „zlobivost“ (která u kritického pořadu může znamenat plus) se však většinou projevuje pouze v agresivitě a formálních prohřešcích, které si jiní diskutéři v jiných pořadech nemohou (nebo ani nechtějí) dovolit.

Pořad přináší divákovi informace o pozoruhodných dílech, o nichž veřejnost nemá příliš informací a které osobnosti vystupující v Katovně zaujaly. Tato složka, která může být pro kulturní veřejnost přínosem, však zaujímá stále menší prostor (v Katovně IV/2000 je rubrika O čem se mlčí již jen pětiminutová) a místo informací se v pořadu nabízí artistní řečnické výkony především samotných autorů pořadu.

Přínosný může být také výběr hostů (jak ukázala Katovna IV/2000), stejně tak ale může být pořadu na škodu. Po nekompetentních výpadech (nebo spíš urážkách) někteří eventuální hosté účast v pořadu odmítají (Mirka Spáčilová). Výběr hostů navíc u některých pořadů působí dojmem, že autoři vybírají osobnost, která by nejvíce souzněla s jejich názorem (J. P. Kříž - Katovna II a III/2000), což zajímavosti pořadu neprospívá. Zvaní téhož hosta dvakrát ve dvou následujících pořadech Katovně jednoznačně škodí.

Veřejnoprávní funkci by mohla Katovna plnit ve své části O čem se nemluví (mlčí). Ta však zůstává většinou na okraji skladby pořadu, je v případě potřeby zkracována a nelze vždy říci, že se její přípravě autoři adekvátně věnovali.

Vizuální podoba pořadu je strnulá - hodina záběrů do tváří čtyř hostů téměř bez jakéhokoli oživení je snad příliš i v pořadu, kde jde především o mluvené slovo. Pokusy zpestřit nudnou podívanou prostřihy na fotografie z kritizovaných děl (Katovna IV/2000) jsou sporné.

Závěr

Kromě toho se Katovna dostává do rozporu s Kodexem české televize:

Do budoucna by pořadu prospěl důraz na nestrannost účinkujících autorů, jejich profesionálnější vystupování a nestrannější a pestřejší výběr hostů i témat. Kontroverzní témata lze otevírat i na ploše vymezené pořadem typu Katovny, a přitom se vyhnout generalizacím. To je především úkol autorů-moderátorů, od nich by mohla vyjít reforma Katovny tak, aby se místo platformy pro názory dvou kritiků (a jimi vybraných hostů) stala skutečně kritickým klubem, jak uvádí ve svém názvu. Z postojů a vystupování Vladimíra Justa a Jana Rejžka ve sledovaných vydáních Katovny však usuzuji, že těžiště a přínos svého pořadu spatřují právě v kritizovaných nedostatcích. Případnou reformu Katovny prostřednictvím autory reflektované kritiky proto vidím jako jen velmi málo reálnou.